Don Giovanni
Don Giovanni.
Mozartova opera Don Giovanni měla ve Stavovském (tehdy Nosticově) divadle premiéru 29.10.1787. Složil ji na objednávku pro Prahu, kterou měl rád (moji Pražané mi rozumí). Již před tím zde měla velký úspěch jeho Figarova svatba. Dona Giovanniho dokončil až v Praze 4.října 1787. Od té doby byla opera mnohokrát uváděna a hraje se dodnes.
Já měl to štěstí být u toho v roce 1992. V tomto roce ji ve Stavovském divadle nastudovala řada umělců z domova i ze zahraničí. Velkolepá akce, sólisti zvučných jmen, hodně komparsu, velký orchestr, velká scéna, velké kulisy, náročné přestavby pro kulisáky, které probíhaly přesně na čas a dá se říct v rytmu Mozartovy hudby. Uvedu jen některá jména, která si pamatuji. Dirigentem byl slavný sir Charles Mackeras (dalo se s ním mluvit, a to dokonce česky), režisér David Radok, Giovanniho zpíval Andrej Bezčasnyj, jeho sluhu Leporella Luděk Vele. A v tom mumraji jsem se pohyboval, ale ne v civilu jako vždy, ale v kostýmu černé vdovy. Vdovy jsme hráli my kulisáci. Bylo jich asi osm. Dlouhé černé šaty a přes obličej černý závoj, asi aby nebyly vidět některým vdovám bujné kníry. Role vdovy byla snadná. Procházet se po jevišti důstojným krokem.
Další a náročnější roli jsem měl s kolegou Honzou. Před slavnou arií Dona Giovanniho jsme připravili za scénou těžký, masivní stůl, který odnesli sboristi na jeviště. Dost u toho funěli. Na jevišti na stůl nanosili pážata všelijaké lahůdky (nebyly kašírované) jako pečená kuřata, víno, dorty se šlehačkou atd. Don Giovanni zpíval svoji árii samozřejmě u stolu a opravdu si to užíval. Kromě zpěvu stihl něco sníst, vypít a jako správný prostopášník i pohladit po prdelce hezké dívčí páže. Po árii přišla pro mně nejtěžší chvíle večera. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Odnést stůl. Masivní, těžký a ještě plný toho všeho, co nestačil zkonzumovat sólista. Odnášeli jsme ho v těch kostýmech a ještě na pohybující se točně. Stůl musel rychle zmizet, následovala další árie.
V tom stresu jsem si na točně připadal jako na kolotoči. Stůl jsme sundávali na levou stranu jeviště za šály asi z metrové výšky, já jsem si přišlápl šaty, stůl se naklonil, Honza nevyrovnal a vše co na něm zbylo, spadlo na zem, na což se hned sápal kompars a pážata. Aspoň něco domů pro psa. Ale to hlavní bylo, že spadl velký kovový podnos na dřevěnou podlahu a vydal zvuk jako velký nakřáplý činel. Celé divadlo to nevidělo, ale slyšelo. Diváci určitě nevěřili svým uším, co to tam ten Mozart napsal. Tak jsem na jedno představení přepsal jeho partituru.
V témže roce dávala ČT operu v přímém přenosu a zároveň pořizovala záznam. Hned za jevištěm je místnost kulisáků s televizí. Chodili tam ale všichni co odehráli i odzpívali. Bylo zajímavé odejít z jeviště a hned se dívat v televizi na to, co se tam děje teď. A ten sólista co seděl teď vedle tebe, je najednou na obrazovce. S potěšením jsem se díval později doma na záznam, jak mnou ztvárněná černá vdova odnáší stůl, tentokrát bez zvuku prokletého činelu. Moje vdova se vracela na jeviště a užívala si slastného pocitu „umělce“, který udělal dobře svojí práci a užívá si ten pohled do plného hlediště krásného divadla.
S Andrejem Bezčasným jsem se potkal náhodou u nás v metru na Hájích. I po letech jsme se poznali. Hlavně on mně, tomu jsem se divil. Je tuším z Kyjeva. Potkávali jsme se v divadelním klubu Kolowrat. Od setkání v metru jsem ho neviděl, až vloni jsem ho spatřil v nějaké TV inscenaci, kde hrál hlavní roli parťáka ukrajinských dělníků.
JPK
