Pierrovi pohrobci.
Jak z NIČEHO zůstalo zas NIC, možná zbyla jen palička na buben.
Když Petr umřel a rozesílal jsem o tom zprávu po kamarádech a spolužácích, vracely se mi reakce vyjadřující šok a smutek. Byly velmi emotivní, hraničily až s určitou panikou pramenící z naší neschopnosti smířit se náhle s nicotou. Příkladem může být Jarda Král, který opakovaně volal a zhruba říkal „ Co teď? Co mám dělat? Už není nic.“ Kromě ztráty velkého přítele vzal za své i jeho projekt hudební skupiny KRÁVA (Král, Valenta), ten byl prostě v nenávratnu a nezbylo z něj NIC.
Ve snaze překonat tento citový přetlak jsem Jardovi navrhl, že založíme nové volné hudební sdružení (obvykle se tento typ nazývá KMČ – kdo má čas), které by se z piety po Petrovi jmenovalo „Pierrovi pohrobci“. Moje představa byla taková, že kapelník Jarda Král svolá na zkoušku koho bude chtít a dá snad i dopředu vědět, co se bude zkoušet. Produkce by pak byla při mimořádných příležitostech jako maturitní sjezd, svatba vnoučat, mimořádné zvýšení důchodu, úspěšná resuscitace atd. Myslel jsem, že se Jardovi tento projekt líbí, i když jsem si uvědomoval, že stavíme dům od střechy. Máme sice název, ale nemáme ani hráče, ani repertoár ani cajk. Začal jsem samozřejmě také uvažovat o svojí roli v budoucí kapele. Jsem sice slabý hráč, ale doufal jsem, že mě kapelník zařadí za zásluhy.
Tady musím odbočit a vysvětlit, co mimo jiné limituje moje možnosti jako hráče. Mohlo by se zdát, že to s projektem nesouvisí, ale uvidíte, že ano. Utrpěl jsem totiž v nedávné době krátce po sobě jisté úrazy. Prosím nelitujte mě, způsobil jsem si je sám a oba jsou trochu kuriózní.
Máme malou zahrádku na kytky a zeleninu a mezi čtyřmi záhonky, které jsou ohraničeny betonovými obrubníky jsou pěšinky vysypané drobným štěrkem. Ty zarůstají plevelem a Svata ten plevel vytrhává. Byla to asi má pýcha, která mě přiměla zakleknout na pěšinku a dokázat, že mně to půjde mnohem rychleji a efektivněji. Protože předklon mi dělá jisté potíže, zaklekl jsem a jsa trochu inspirován zahradníkem a uzenářem ze „Slavností sněženek“, jsem plel tak, že jsem se levou rukou opíral o obrubník a váha mého těla spočívala na této ruce a pravou rukou jsem kopal a plel. Byl jsem houževnatý, a když jsem asi po čtyřech hodinách vstal, pěšinky byly téměř vypleté, ale já jsem ochrnul na levou ruku. No, abych nepřeháněl. Část levé ruky včetně malíčku a prsteníčku necítím, pouze nějaké mravenčení, nemám v ruce sílu, neudělám špetku a hrát levou rukou na nějaký nástroj nepadá v úvahu. Tady je ta souvislost s projektem kapely. Varuji zejména mužskou část populace před pracemi tohoto druhu, které svým nebezpečím lze snad přirovnat snad pouze k mytí nádobí.
Mým trablům však nebyl konec. Jednou za rok jezdíme na chatu matky Astrid na Seč. Jako vždy tak i tentokrát tam bylo skvělé pohoštění, což možná přispělo k tomu, že jsem pocítil kolem třetí hodiny ranní potřebu vyhledat záchod. Od večera jsem si pamatoval, že dveře záchodu jsou bílé, ale podrobně jsem se v chatě neorientoval, zejména jsem si neuvědomil, že spíme v úplně jiném patře. Potmě jsem se dohrabal k bílým dveřím, ale když jsem je otevřel, zjistil jsem, že je to obsazená ložnice. Zamýšlený akt jsem nedokončil a vycouval jsem ven. Bohužel jsem nacouval do příkrého, dřevěného, točitého schodiště. Pád začal kotoulem vzad a pokračoval neřízenými přemety až do patra, kde byl ten hajzl. Naražené lopatky, potlučené údy, ale nejvíc to odnesla kostrč. Po krátké prohlídce syn Honza rozhodl, že do špitálu se nejede, protože „prdel mi do sádry stejně nedají“. Tak to je můj druhý zdravotní handicap, i když po pravdě řečeno, zrovna mě nenapadá hudební nástroj, pro který bych tuto část těla nezbytně potřeboval. V sezení, chůzi i ležení mě však omezuje výrazně.
Zpět tedy k mé použitelnosti v kapele. Zbývá mi pravá ruka. Na té sice mám dlouhou dobu tenisový loket, nicméně nepochybně bych mohl hrát na velký buben, takový, co se používá v hasičských kapelách. Paličku bych udržel a možná, že ji mám dokonce i doma.
Když jsem naposledy mluvil s Jardou Králem ohledně projektu, byl již velmi zdrženlivý k názvu. „Pierrovi pohrobci“ se mu zdají moc morbidní a nejspíš má asi pravdu. Takže to jediné co kapela měla, totiž název, ten už také není. Z toho původního NIC už je zase NIC a mně zbyla jen ta palička na buben.
Honza Matějka
11.7.2010